NĚMÁ JITRA

Ta jitra němá, kovové sochy času,

s úzkostmi ticha a tlením hvězd,

bez tance slov a bez hudby hlasu,

očima zlýma,

přivřenýma

do smutků civí všech mých cest.

Noci jak můry těžce se lepí na ně,

bolestným úpěním chví se zem’,

tajemná ruka v půlnoční bije straně,

do ssutin duší

tvrdě buší

novým a novým úderem.

Drahami věčna mlčení tíhnou chóry

s vyrvaných jazyků ranami,

v prázdno se řítí snů mrtvé meteory,

doprovázeny

bez ozvěny

zkamenělými žalů hranami.

Větrné korouhve srdcí zrezivěly,

světelné vichry v nich nesvistí,

v propasti kosmu se hvězdy schvěly,

jak by se byly

rozstoupily

skeletu obrovské čelisti.

Obzory smutků se v bezdno nachylují,

bezbřehou černí se potácí zem’,

ledovce srdcí věčností chmurně plují,

mráz duhy klene,

zasněžené

rozbitých souhvězdí popelem.

Ta jitra němá! Jediný pocel hrůzy!

Spoutáno slunce tmy okovy,

v hřbitovech úsměvů tlí mrtví druzi,

jichž nevyruší

srdcí a duší

zpřervaný řetěz kovový...

Ta jitra němá! Morové sloupy času!

Jak věže ohromné trčí ze hlubin:

na mrtvé světy a věky, do všech pásů,

bez vůní, žárů,

kletbou zmaru

klade se prostorem jejich stín.

Království vesmíru se snů ilusemi

cyklonem smrti zbořeno:

v něm lidské srdce s marnostmi všemi,

v marnosti středu,

v rakvi z ledu

na věky věků pohřbeno...