NĚMCI PŘED MOSKVOU

Vyletuje krahuj z lesů hlubokých,

z dřímajících lesů volokolamských.

Mocnou perutí zlostně zamával,

na syrý se snáší kořenatý dub,

z drápů krvavých bílý pouští květ,

bílou květinu – tichou kalinu.

Neletí to z lesů krahuj, dravý pták,

nenese on v spárech bílou kalinu –

hoj, to jezdec mává bílým dopisem,

psaní odevzdává strážím sovětským,

hoj, psaní svého vůdce, štěkavého psa,

bílé psaní pro soudruha Stalina. –

„Chystej,“ píše Němec otci našemu,

„chystej, maršále, zimní kvartýry

pro germánská moje vojska vítězná!

Chciť já letos u vás přezimovati

v Moskvě-mátušce, v bělokamenné,

oj, přezimovati, odpočívati.

Čistě zameť ulice a bazary,

zaber paláce a domy kupecké

oj, pro mé generály, chrabrou družinu,

byty dobré opatř pro mou pěchotu,

teplé stáje pro jízdu a obozy,

kryté připrav garáže a hangary

pro mé kusy, letadla i pancíře!

Nápojů a jídel schystej zásobu:

napec chleba, masa, chutných pirohů,

horkých blinu napec, mastných lívanců,

celé pudy vyval jiker zrnitých,

celé sudy vodky, slavných krymských vín –

míru nemalou – věder tisíce!

Najíst po práci se chceme dosyta,

po krvavé napíti se chceme namola,

oj, poveseliti se, pohodovati.

Bohatýrsky chcem si v Moskvě zahýřit,

dobře v mátušce se chceme poměti,

dlouho v rodné chcem si v teple hověti.

Mně pak v zlatohlavém Kremlu kamenném

v sále trůnním skvostný schystej trůn

z dubu bílého, z drahých mrožích klů,

bílých carů zlatý prestol vysoký!

Na pyšný ten trůn dosednu teď já,

na hlavu si vstavím zlatou korunu,

kol šíje zlatý řetěz carský ovinu.

Zlaté žezlo v ruce budu třímati,

do tvé mrtvé hlavy nohou budu kopati,

Rusi široširé rozkazovati.“ –

Z černých lesů vzletěl sokol, jasný pták,

křídla rozepjal, míří k západu.

V drápech drží květ jak oheň planoucí,

oj, kvítek červený, žhavě rudý mák.

A když nad možajské louky doletěl,

z drápů pustil květ, k Moskvě letí zpět. –

Rychleji než sokol z lesa hustého

na zpěněném vranci kozák vyrazil,

ke germánským zákopům se rozletěl,

Němci drzému k nohám hází list,

oj, dopis-odpověď otce maršála

a celé naší chrabré Rudé armády. –

„Připravili jsme,“ tak v listě psáno jest,

„granátníkům tvým a vojskům zbraní všech

bezpečné a dobře kryté kvartýry.

Hoj, ne žertem dout už začal severák,

vy však dobře budete v nich schováni.

Trochu těsné jsou, je za to však jich dost

a bohdá bude jich ještě mnohem víc.

Už teď je jimi syrá země proryta,

už teď se mohyl chladných nedopočítáš.

Také horkých jídel máme pro vás dost:

oj, šrapnelů a kulí, bomb a granátů.

Štědře hodláme vás jimi uhostit,

do vůle je zapíjeti můžete

v nových bytech svých sněhem tajícím.

Pobudete si přec, hosté převzácní,

v Rusi naší chlebosolné dlouho dost,

než ty vaše kosti v prach se rozpadnou.

Pro tebe pak, psisko vzteklé, krvavé,

připravil jsem, jak sis přál a vzkazoval,

hoj, prestol vysoký s pěkným rozhledem.

Ne z dubu bílého, ne z drahých mrožích klů:

z dvou osik ztesaných, třetí kolmo k nim...

Zlatý řetěz nemám v Kremlu kamenném.

Místo něho však provaz konopný

kol šíje ovineš si běloučké

a my jím na ten trůn tě vzhůru vytáhnem.

Kol dokola se s výšky můžeš rozhlížet

po mátušce Rusi, po široširé,

mrtvýma se rozhlížeti můžeš očima,

počítat, co zla jsi v ní napáchal,

co krve horoucí prolils nevinné,

co srdcí slzami a hořem naplnil,

kolik úst, pse krvavý, tě proklíná.“