NĚMÉ MĚSTO

Když člověka tu zříš, je mráz to nebo žeh,

co z jeho očí v tvé se propálí?

Co v slova nestvořeno, na ústech

vzlykem či kletbou ještě otálí?

Jen dusný úděs tisíců jde s tebou ulicemi,

tvé srdce zaléhá, tvé město i tvou zemi,

a slunce nad hradem svit sije červený

na tvory němé jako kameny.

A víš: všech umlčených stesk a žár

se vzpíná k mlčení všech kol a kol,

těch bratří na bojištích němý svár,

těch bratří na ulicích němý bol.

Ta vlna obrovská s dvou stran se žene,

a dmouc se, tvrdne, hledá se, a klene

nad dávných mečů svist, nad dnešních jatek pach,

nad úzkost němoty, nad zmatek, žal i strach.

Most pevný základ má, v tisíců mukách tkví

a stavbu žene tisíc srdcí v ráz.

Již víš, proč vzlyk i kletba zasvítí

z všech očí němých jako žeh i mráz:

ti všichni stavějí přec současně,

jak živých děs a mrtvých hrůza nehlasně,

z nich každý nese, každý přijímá

tmel krvavý. Most pevný základ má.

Tak nehořela ještě nikdy láska tvá

k všem, kteří s tebou němí jsou!

A mlčením, jež všechna srdce odkrývá,

i dálek vidíš stavbu tajemnou.

Jdem se dvou stran. V den, kdy se dorostem,

dvě němé hrůzy dnes, v den onen nad mostem

v hlas jeden vítězný, my jako vy

splyneme rázem: v ortel kovový.