Německobrodské dueto

Rozkvetly kaštany, zavoněl bez,

rubíny smolniček hořela mez.

Lásky žár sladký i lásky žel

– jak to pěl Mácha – vším v hloubi zněl

za šera vlahého pod parkány

student v zrak dívčinky zahloubaný.

„Včera jsi nepřišel, čekala jsem.”

„Soužím se do noci nad Sofoklem.

A jaké zápasy s rovnicemi!

Když musím k tabuli – úzko je mi.

Potěš mne, má milá, v trampotách zlých

nektarem ze rtíků malinových.”

„Nebav mne matykou s Thermopyly,

když máš být na chvilku roztomilý,

co chceš, to dostaneš – ale až – až

na nebi hvězdičky přepočítáš.”

„Hleď, škoda je každé minutinky –”

„Však chvátám – dostanu od maminky.”

„Nedávej úkoly z početnice –

líbám už nastokrát sladké líce.”

„Jsi mi ty mlsný hoch! To já zas ne!”

„Je věrná láska tvá? Nevyhasne?”

„Až se ti maturou otevře svět,

jak ptáče vyletíš – a nikdy zpět!”

„Přisahám při luny stříbrolesku,

že věrnost zachovám bez poklesku.

A kdybych zabloudil na kraj světa,

vrátím se, hlavičko zlatokvětá.”

Zmizeli v pěšinách liboháje,

měsíc se usmívá, sto let zná je!

Obláček lásky se rozplyne v nic –

zbude jen vzpomínka: o jednu víc.

Po letech, na skráň kdy napadne sníh,

zavane do října májový jih,

až zvědí s pocity zjítřenými,

že jejich dvě děti ze septimy

v milostném rozpuku zadumány

zas bloudí k Valšičkám, pod kaštany.