NEMESIS.

Z dějin hlubiny temné výkřik varovný zní,

armády mučedlníků přízrak žalobný vstává.

On o vině mluví a trestu – i možnosti poslední,

kterou dnes přísná a bdělá Kormidelnice ti dává. –

Kdo stál by o jejich krev, o jejich životy hmyzí?

Zhoubné hlízy však rodnou nutno je zbaviti zem.

Cizoty zlobné a zpupné, havěti chladné a cizí:

do děr ať zaleze zpět, zkad kdysi se vetřela sem! –

Příliš, ach, bývala vlídna země ta vznešená k nim,

dlouho na srdci, dlouho hadí to plemeno hřála.

Málo snad poznala strastí za vše, co dávala jim?

Málo chasa ta zlá, slz málo ještě ji stála?

Vždyť za vše k vám plni jen zášti, plni jen pohrdy jsou,

za vše jen od věků zavile o život váš usilují.

Již nyní pro šíje vaše zas nová osidla strou,

pro vaše ruce již nyní vskrytu zas okovy kují.

Ty pravíš, ten s vámi že cítil, onen že neškodil vám?

Z trpké moudrosti věků jak málo ses dovedl učit!

Katanem vaším ten-onen právě-li nebyl snad sám,

kdo za jeho syny či vnuky, bláhový, bude ti ručit? –

Ó slyš jen, šibenic těch jak sténá a žaluje les!

Ó slyš jen, okeán slz jak burácí neobzírný!

I v pekle jich zločiny temné ošklivost budí a děs

a za krve tolik a muk trest každý příliš je mírný. –

Či nevíš, co starý ten kat, pýchou zas třeště a zpit,

pro vás již chystal, jsa jist, k němu že Niké se skloní?

Z té hrobové jámy už nikdy nebyl by povstal tvůj lid,

kdyby, jak hodlali pevně, byli jej srazili do ní.

A trestem až na popel bílý těch černých-li nesžehneš vin,

železným nevymrskáš-li prutem lhavého hada,

klnout, po právu klnout synův bude ti syn,

na špalek popravčí v hrůze z tvé viny hlavu zas klada.