Nemesis.

Ty druhdy velká ve antické říze

a na kothurnu řeckých tragiků,

ty slední veto v dějin přísné knize,

ve změti hadů děsnou odliku

Medusy v tváři! Podivně a cize

tvé jmeno zní dnes v davů povyku.

Čas zmalicherněl. Vše jest podlost, lež,

ký věru div, že’s změnila se též.

Dřív bohyně – dnes pouze služka soudu,

jež pouty chřestíš, hrozíš šibenicí,

kdes hlásila se dříve v dějin proudu

buď hladem, morem nebo vlasaticí,

dnes jiskry z vyhaslého křesáš troudu,

ač zločin týž se tyčí s šklebnou lící,

víc nezazníváš v Zeva hromném slovu,

jsouc stajena v píšťalku strážníkovu.

Dnes pouštíš velké a jen chytáš malé,

jak sama bys dnes rovněž malou byla!

Co lidstvo, Prometheus spoután k skále,

z ran krvácí, zkad vytéká mu síla;

jen v drobném trestu jen a v drobném žale,

jak malá lidí moderních jsou díla,

se jevíš malá, jehlou místo kyje

dnes vládneš, fraškou tvá kdys tragedie.

Dnes nanejvýš se ozveš v časopise,

kde malicherně sok potírá soka,

dnes v drobného se hmyzu válíš hnise

a Danta ohněm trestající sloka

se stají v karikatur směšném ryse,

jsi moucha dnes a svět je bahna stoka,

tvůj dunivý krok hádětem jen sykne,

komárem bzučí – tomu se již zvykne.

Ó vrať se v plné trestající síle,

kde pokoutně jen hlodáš v lidské hrudi!

Vstaň jako anděl soudu na mohyle,

ať břeskný pozoun tvůj vše chabé vzbudí!

Smeť vichrem vše, co malátné a shnilé,

co svírá nás a hlodá, rve a nudí,

v to bahno ospalé a v tupý klid

pusť hadochvějné kštice Eumenid!

Na Orestově oltáři zda navždy

jsi usnula, tvé otupěly spáry?

Zda sevšedněl ti pohled lži a vraždy,

pych tyranův a otrokův všech cáry?

Kluk do tebe dnes klidně kopne každý

a mrkvičku ti strouhá, pravdě máry

dnes každý Kleon chvástající chystá –

Ó šlehy Archilocha! Důtky Krista!

V těch, z chrámu když vyháněl prodavače,

ty’s promluvila vítězící k světu.

Dnes dobrý zoufá, spravedlivý pláče

v sta škorpionů malicherném hnětu.

Jež’s Voltairovým smíchem třeskla v spáče

a revoluce fantom na odvetu

jsi vylákala z Endorské jak skrýše:

Vstaň! Čekáme tě! Jitra van již dýše!

Já, který válkám klnu z celé duše,

tu poslední z všech přece přál bych tobě,

v té naději, v té doufajících tuše,

že zora vstane na pobitých hrobě.

Svět krví očistit lze pouze, svory skruše

by volný člověk zved’ své ruce obě

zas k nebi čisté, střesa hmyz všech údů,

zajásal: Tebou teprv člověk budu!