NEMLUVNĚTI.

V čas bouře děl jsi přišlo, v pušek hřmění,

ó dive lidské lásky v poupěti,

v čas rozpoutaných světoborných dění,

kdy lidská smrt a much se stejně cení,

v čas pláče, nářků, slzí, prokletí.

Kdy otcové a synové a bratří

kdes v dáli neznámých nám hor a niv

dnem, nocí v ledovou tvář smrti patří,

kdy otrok nové doby trpí za tři

a zmírá neznám hlavu nakloniv.

Kdy zpustošené země peklem hoří,

co jinými se plíží žlutý hlad,

kdy tisícům smrt kyne na dně moří,

kdy však i trůny chvějí se a boří,

jichž zápas věků nemoh rozviklat.

V čas bouře, bídy, zoufání a děsu –

však také nenadálé naděje,

jež jako prvosenka pokraj lesů,

jak protěž zkvétá skalním na útesu,

kde dosud byly sněhu závěje.

Tak zrodila se nám jak ty, ó děcko,

když nejméně jsme se jí nadáli,

když osud vzal nám, co jsme měli, všecko,

když byli jsme jak zotročené Řecko,

než Byron k němu vyplul do dáli.

Tak milá jest jak Ty, ó dcerko drobná,

však stejně nemluvná a tajemná,

snům našim rovna a zas nepodobna,

jen slibující, radost stonásobná

že může vyrůst z ní nám do temna.

Ó rosť a zkvétej, poupě nerozvité,

naděje naše, smavý symbole;

ať zaskvějí se krásy tvoje skryté,

ať jimi z nevěrců jsou proselyté,

ať utěšíš je v zemském pádole!

Ať rozvineš se vonným června květem

a s tebou snad i naše naděje –

my, zanechavše tento život dětem,

žít budem dále ve vás, vaším vznětem,

jenž novým sluncem se vám zaskvěje!...