NEMO. (I.)

Na zpátek přes hory, přes doly

vábí mě veselý tón,

do dálky silnicí s topoly

trubky své známými hlaholy

loudí mě postilión.

V halenách modrých jdou formani,

na koních plechový třpyt,

vesnice stranou jak na dlani,

vysoko jásají skřivani

nad pruhy mákův a žit.

V dávno již rozpadlém povoze

zajíždím v bývalý čas, –

po věčném shonu a hlomoze,

sensaci, horečce, nervose

sladko si oddechnu zas.

Vítejte, rozkošné tišiny,

o nichž jsem blouznil a snil!

Po nivách úsměvné roviny

nečadí továren komíny,

nešílí automobil.

Bábu na omšeném zápraží

souží o pohádky vnuk,

pan farář kývaje Kuráži

s Preslem a brevířem pod paží

míří do květnatých luk.

Vítej, ty zapadlý živote

pestřejších, svěžejších krás,

kytar a spinetů rokote,

blouzivých Wertherů šepote

pod Fauny parkových váz!

Ještě jen o kousek přes pole,

do krásy minulé dál!

Na každém krajiny hrbole

uvidíš kostlivce na kole

a nad ním krkavců bál.

Kdo jsi, ty sýčku? – – Vše němo. –

Kdo jsi? Jak zoveš se? Nemo.