NEMO. (II.)

Pravda: Šeř minulou krášlí

mladosti půvab jen zašlý,

staroba, kterou již ruší

života hlomoz a vír,

jejíž duch znavený tuší

blízko již věčnosti mír.

Ještě chci těšit se žití,

dosud svět pestro se třpytí

v oku, nechť spánek je šed;

vmíchám se v junácké davy,

do svěží přítomna vřavy

vesele bouřící v před.

V supotu výhní a strojů,

v zápalu duchových bojů,

v povodni lidových řek

rýti a kácet a bořit,

v ohni a ssutinách tvořit

budoucí spanilý věk.

Nebude sluhů ni pánů,

peněz ni dědičných lánů,

států ni soudů ni kast,

nebude čmelů ni trubců,

nebude sobců ni hlupců –

znám již tu krásu a slast!

Kdo jsi, jenž syčíš mi v péru?

Nemo! Et omnis? Ba, věru.