NEMO. (III.)

Nuž, nechám proroctví a zbystřím sluch,

co pěje vůkol Přítomnosti duch.

Můj prapor hvězd nad světem září novým,

mé lodi oceánům vládnou všem,

na skráni Kohinúrem pohádkovým

mně Aurengzebův hoří diadem.

Můj bystrý duch, má síla, řeč i řády

již podmanily sobě lidstva půl,

jim kyne berla příští světa vlády,

vše proniknu svým rázem, země sůl.

Již na Kyffhäus’ru procit’ Rudobradý

a nad ním krouží oba havrani

se slavnou zvěstí, že vnuk jeho mladý

zas berlu světa chvátí do dlani;

všech soků osidla meč pádný přetne,

zas Hohenstaufů říši vytvoří,

před slávou germanskou, jež k nebi vzletne,

všech plemen sbor se v prachu pokoří.

Ho! nechvástej se vrátkým bitev zdarem,

nám srdce vznáší jistá naděje,

že kohout gallský v machu křídel jarém

kdys odvety zpěv hrozný zapěje.

Jak vítězně kdys létla k Labi, Pádu

bouř našich sil a nových, volných dum,

zas nastolíme svoji jasnou vládu

nad temné, barbarské tvé moci rum.

Já hrází budu též. Ač losů zloba

mě právě zkrušila, však povstanu

zas mohutně, má přijde opět doba,

svět slavský zlomí příboj Germanů.

Ta síla ohromná, nechť tuhý spánek

ji poutal věky, rostla, roste v něm,

již mrákotu s ní plaší jitřní vánek

i probudí se k děsu sokům všem.

Nám patří budoucnost! Znak chrysanthemu

ku hvězdám širá vztyčí Asie,

drak Číny nesmírné se připne k němu,

Ind, Malajec svá pouta rozbije.

My Západ potřem’ jeho vlastní zbrojí,

svým bystrým duchem, silou hrdinnou,

rod žlutý proti bílému se spojí,

svět sloučí v novou říši jedinou.