NEMO. (IX.)

Mrak listů stíní obemšenou stezku,

jen pokradmu ve snivé šero kol

zrak slunce proniká, v tom plachém lesku

svůj zažíhá terč zlatý květu stvol,

nad hlavou listí šepotá jak ze sna

a ptačí písní jásá, teskní vesna.

Ó, zjevy rozkošné a sladké zvuky,

jak vámi okřívám! Jen mořský zpěv

jak daleký sem vanou lidské hluky

a z nitra mizí bol i hnus a hněv,

jak dávný nad kolébkou šepot matky

báj lesa tiší trapné jeho zmatky.

Kde trochu volnosti ruch lidský přeje

jen dílům Přírody, jak promění

vše krásně po svém, a kde spára zeje,

houšť květů splítá v božském umění!

Nad bliktry poetů a nauk šedo

tys’, písni písní všech a sladká vědo!

Chci pohřížit se do té bible květné,

ssát labužnicky všechny lahody

té velebásně hluboké a vzletné,

chci pronikat až v duši přírody,

ji vystihovat v každém vzdušném tónu

jak družina ta slavná z Barbizonu.

Hle, temnomodrý květu zvon a rosné

v něm blyštění – zrak dívčí z vlhkých řas,

když z divů spánku sladkého se prosne,

tak zářívá – a k dovršení krás

teď nad ním rozestírá motýl zlatý

svých křídel klénot zdobně cípovatý.

Leč náhlé drama! Jako živá střela

pták motýla stih’ v bystrém poletu

a zapadl s ním do sněžného běla,

jímž hloh tam svítí v plném rozkvětu.

Jdu blíž – pták uletěl – leč s trýzní krutou

zde zanechal svou oběť nabodnutou.

Ve smrtné muce motýlek se zmítá

na břitkém trnu, jenž mu v prsou tkví,

a bedruňka zde, můra vedle vbitá

na jiný osten, jsou ti svědectví,

že mučírnou je shluk těch květů skvostný,

kde zuří katan ťuhýk nelítostný.

Ach, přírodo, i ty?! – Zde pavouk sivý

od větve k větvi nevod uplétá,

té přízi ozdobné se chodec diví –

leč zoufalá se muška třepetá

v té sluncem ozářené lehké mlze

a rosné perly v ní jsou trpké slze.

A co tak dumám, vlastní moje pata

smrt, muka schystala: hle! něžný tvor

jí zdeptán žaluje na svého kata –

smrt, bolest všude, kam se kloní zor,

a sluch-li bystříš, ston ti v srdce ryje

z té klamné všehomíra harmonie.

Ston mučených a trýznitelů skřeky

vraždění jen věčné závody,

děs, bolest skrytá za lichými vděky –

toť v hloubi své je život přírody

a člověk, dravec s nejkrutšími spáry,

sám živ je rozsápaných žertev cáry.

Vděk přírody hrá pouze na povrchu

a v illuse hned sešle mraznou sprchu,

když vhloubáš se do sama základu –

Vnoř hlouběji se ještě! Tam snad minou

ty dissonance mučivé a splynou

před vyšším umem v libém souladu.

Jsi u mne zas? – Tvá rada málo platí:

Tam hloub i sama skutečnost se tratí,

tam věčné záhady je temná říš.

Nuž, skutečnosti nech a chyť se taje,

s nímž moudrost metafysická si hraje!

Tou potěš jiné! Neslyšíš ?

Dejme se ruče

v polet a skok,

srdce ať tluče

v kovový bok,

čile se zmítejme,

slavný den vítejme

hřímavým chorálem jásavých slok!

Hlasněj’ ty nižší,

slaběj’, ty bližší,

temně ty s druhem,

jasně v to já;

naše hřmi luhem

allelujá!

Plní zvuk plesný

údol i stráň,

sbírá dav těsný

pod starou báň,

věnec kde ovíjí

mystických lilií

královny nebeské milostnou skráň.

Temně i jasně,

slaběj’ a hlasně

s bratřími, brate,

družme svůj zpěv

v oslavu svaté,

nejčistší z děv!

Požitkem chudý

světa je shon,

trudy a bludy

po bědný skon,

v pusté to víření

těchu a smíření

víry jen rozlévá posvátný zvon.

Leťme tu spolu

vzhůru a dolů,

z pozemské hluše

nad vášní rej

s námi se duše

k azuru chvěj!

Chodec tam v lese

naslouchá nám,

myslí se nese

v daleký chrám,

z něhož kdys vesele

za jarní neděle

v rodný dům vracel se k dětinným hrám.

Bouřemi zrytý,

života sytý,

po našem hlase

nad světský vír

povzletne zase

v nebeský mír.

Ach, ano: časem nechť si rozum brání,

nechť vlastní ret se trpce usměje,

sen pošetilý vábně kmitne skrání,

jak v nostalgii srdcem zachvěje,

stesk unáší mne v dávné jitro žití,

kde zlaté mlhy přeludů se třpytí,

kde skutečnost jen růžově se šeří,

duch děcka svět si vlastní upřádá,

v ráj stejně jako v divy báje věří,

o původu a konci nebádá,

jak holátko pod křídlem lásky bdělým

sní v teplém hnízdě, jež mu světem celým.

Nuž, zkus tam vrátit se. Pod sněhem stáří

zas klíčí dětské jarní sněženky –

zdus pochyb zápas, jenž se v nitru sváří,

věd poznatky, dob nových myšlenky,

snaž opět v nemožné se věřit všecko,

snad uvěříš, zas šťastné budeš děcko.

S tím počkej, až mi stáří rozum zhněte;

teď mozek ještě zdráv, ač nad ním šeď.

Jen chtěj! Slov pomni: „Dokud nebudete,

jak jedno z těchto malých –“ Kolem hleď!

Jak blížíme se chrámu, v lese zřídlém

vše lidovým se pestří úborem,

jak motýlkové různobarvým křídlem

roj dítek svítí sterým fáborem,

jenž s kloboučků vlá, plných per a kvítí,

a s kordulek, jež cetkou zlatou svítí – –

však pohleď v jejich malé obličeje:

z těch samo slunce májové se směje!

Viz děvy půvabné a statné chlapce,

sníh řásných košil, kytky, rudé střapce,

co štěstí v líci šohaje a krásky!

I starcův oko mdlé a stařen vrásky

pod cípem pestrým svátečního šátku –

vše září blahem vnitřního též svátku.

Co těm je věrouka s dogmat sporem?

Jich prostá duše jen se opájí

po všedním trudu poesií forem,

jež tajuplným kouzlem dýchají,

těch varhan, písní, zvonů hlaholením,

jež s pokolení znělo k pokolením,

s nímž spjaty vzpomínky let dětských drahé,

v němž jímá srdce povznešení blahé.

Ba věru, v lebku mlhou opojivou

dech minulosti stoupá, mystiky

v něm kadidlo se vlní s duhou živou

všech smavých barev folkloristiky,

zář tulipánů s šerem gótiky.

Chci z novověké osvětové nudy

v dob zašlých divné sny a třeba bludy!

Nač váhám překročiti muří nohu,

jíž osvěta mi hradí cestu zpět

v ten volnodumcům zakázaný svět?

Zdaž strachů z jejich smíchu nepřemohu?

Vždyť úzkoprsým dogmatikem stal se

sám skepticismus, pedant sešedlý,

a z buřiče v něm tyran vyklubal se

na formulky své suché posedlý.

Chci omrzelé jeho jařmo střást,

všem vtipům navzdor, haně, mudrování!

Nechť pravdu líhne vráska jeho skrání,

tož jistě všecku ne – jen pravdy část!

Zde v srdci jasně cítím to, vždyť buchá

všech svůdných klamů chtíčem, přeludů,

jež rozpitvala v niveč skepse suchá.

Nechť důkazem vše drtí střízlivým,

mně ideálem není vábivým

přec filosofy pilně ostrouhaný

vzor člověka bez poskvrny a hany –

ten patron herrenhutsky střízlivý

a s každým vláskem urovnaným přesně

i s hybem každým vyměřeným těsně,

jak mechanický panák neživý

to konající pouze, vážná věda

co dobrým, účelným a vhodným shledá.

I když se zove pravým křesťanem,

tož protestant je nejsuššího směru

či quaker škarohlíd – líp stokrát věru

být po anticku smavým pohanem!

Spíš chtěl bych – – Zdá se, že již ovíjí tě

tkáň divotvorná galilejské sítě.

Chceš napodobit Mefistovy škleby?

Nech plagiátů nechutných! Vždyť sám

bych doved’ nevtipně se rouhat nebi,

kamž ovšem nazpět cestu nehledám.

Vždyť směšno přemlouvat se, že bych moh’

zas uvěřit, več věříval snad hoch –

ba, več jsem nikdy nevěřil ni v snění

svém dětském: když jsem v prvním přemýšlení

své ručky spínal k zářným malbám chrámu,

Bůh trojjediný, jenž tam shlížel z rámu,

mým nikdy nebyl snem; i svatí, svaté

jen pouhé byly malby, sochy zlaté

mým cizí představám; mně zněla hluše

ta slova, nemluvila k srdci, z duše,

ty modlitby, jež kolem v lidí tlumu

ret zvykem hučel v jednotvárném šumu,

vět naučených hluk mě rušil spíš

i cizí hlahol kněžské latiny

i s umučeným tělem strašný kříž

tam na oltáři. Jiné vidiny

má dětská tucha tkala nad blankyt

a jiných výrazů si hledal cit.

To způsobil též duch, jenž doma vanul,

kde otec deista pak junovi

ta vštěpil přesvědčení, na nichž stanul;

a poznání, že lid můj v okovy

byl vržen římským fanatismem skuté

a ztamtud zakoušel jen rány kruté,

můj odpor zanítilo k němu zvlášť –

Pak vůbec k náboženství všemu zášť

jsi liberální pěstil v duchu doby.

Však osvětě teď nadchází čas mdloby,

zas mystika vše loudí v léčky vábné,

a k tomu (přírody to zákon!) slábne

i léty mozek tvůj, veň chorou vnadou

sny svěceného hašiše se kradou.

Jen točíš stále kolovrátek známý

not osvícenských, k smíchu zvetšelých

i tobě! Že mi rozum popstvo zmámí,

sám nevěříš; však jizlivý tvůj smích

i s analysou střízlivou mě nudí

a snivé toužení mi vlaje hrudí.

Jak v ostrém světle denním po večeru

když toužíme, po luzném pološeru,

po čarodějném stříbrosvitu luny:

v mém nitru citu, poesie struny

v řeč chladnou. rozumu zas vřele znějí,

duch prósou zpráhlý všechna kouzla její

chce znova okoušet. Syt zkusných skel

zas illuse chci hledět hranolem

na přírodu a život kolkolem;

po prachu škamen obraznosti pel

zas volím duhovitě nedůtklivý,

chci v báj a div se vrátit, bloudek snivý.

Ba, takto staré kulty mrou! Jak den

se tratí v purpur mlh a luzný sen,

tak ve sklonu se víry sešlé třepí

v dešť ode blesků ještě svůdně lepý.

Jen vzpomeň duhozáří antiky,

jež v Olympanů svítí zániky!

A tak hle! renesancí středověku

co zdá se v našich dnech, je vzplanutí

jen ještě slední mystického vděku,

jen zbylou vína vůní, pachutí

ve prázdném poháru, jen klamná vnada

na zbylé kůži setlelého hada.

Tak předsmrtné mdlá čela ještě matou

sny mystiky – buď pro ni Apostatou!

Vhod připomínáš Romu, Helladu.

Nic nezdrželo jejich západu,

nad trosky chrámů lepých, smavé bohy

kříž krvavý vznes bledý asket strohý.

Vše kryla dlouhá středověká noc,

z pod trosek vyzářila v obzor tmavý

a vstali vítězně zas bozi smaví.

Však víš, jak onen dávný jas a vděk

vše proniká, čím rozkvet’ nový věk.

Leč mníš-li, antický že ožil duch

v té vesně renesančních dum a tuch?

Co jednou dožilo, to nikdy juž

se k žití nevrátí, jak ze své hlubiny

čas zašlý nevydá ni vteřiny.

Zpět v antiku se myslí celou vhruž,

chtěj onen život v uměn kouzlu smavém

dnes obnovit i s názorem a mravem –

Zdaž od kvasu se solí attickou,

od ladních soch a Horácovy sloky,

v cirk šel bys vidět šelmu libyckou,

jak zajatce rve germanského boky,

neb na kříži, kde Galilejčík pní,

by posléz hořel živou pochodní?

Ne, antický duch živý navždy prch’,

jen formou, prázdnou perly skořepinou,

věk nový odít chtěl svou duši jinou,

však nový vtiskl ráz i na povrch

ten vypůjčený. Stejně podstata

též církve duchová jest odváta

již navždy jitřním novověku vanem;

jen v starožitném zevním šperku planém,

jenž po ní zbyl, duch moderní si leda

hrát může ještě na zbožného děda

ve chvíli vrtochů, ač touto kuklí

lež nebo psychosu šev jeví puklý.

Nuž, buď si tedy: chorý sebeklam!

Však odolat mu nemohu – jak reky

kdys graalu zázračného skvoucí plam

v dóm bájný táhl přes hory a řeky,

mne kouzlo nezdolné zpět vábí tam

v tu romantiku posvátnou, chci duší

tam zpráhlou ssáti novou slast, již tuší

dob našich syn v tom zašlém světě starém,

již dostiženém jen fantasie čarem.

Ó, vzpomínám na chodbu šerou, dlouhou,

kam okny z šestihranných drobných skel

svit jedva krad’ se mihotavou prouhou,

jímž venku pestrý ulic rej se skvěl,

svět onen hříšný, hochu, junovi

po řadu roků zahražený pevně,

zdí starou, chmurnou kněžské budovy,

v níž sice nitrem odporoval hněvně

té moci ponuré, jež naše dědy

v noc dlouhou vrhla mrákoty a bědy;

leč přece v útrobu se maně loudil

svod mystického vděku ledakterý,

jenž skrýval se v kout cely pološerý

a varhan, zvonů hlaholením proudil,

jenž z nejednoho dýchal obřadu

i z milých tradicí a zvykem cet;

na chvilek myslím sladkou náladu,

kdy zapomněv na skutečnosti hnět

a pochyb hlod jsem jako v opojení,

jak robě snící v blahém ukojení,

se oddával v moc jakous tajemnou,

jež hvězdným okem bděla nade mnou.

Pryč s ostýcháním! Rozumím ti zcela.

Teď duše mnohá volných myšlenek

pouť skončí bouřnou, na níž poumdlela,

a v tichý, klidný, teplý přístěnek

se přitulí, jejž kompromiss jí skytne

se starou tradicí; že pro ně nové

to staré zas, v tom kouzlo již, a snové

jsou příjemnější nad rozbory zpytné.

Chop tuto zvonec fortny starožitné

a jistě ve svém pohostinném kruhu –

ať jako svému hostu jen či druhu –

sbor mnichů vyplní ti zbožné touhy:

tam v chodbách šerých plaché světla prouhy

zas najdeš, tajů stín a vidin zář,

i plný starých maleb refektář

se slušným soustem na cínové míse – –

Nuž : „Ora et –“ne, to sem nehodí se.

Hle, jaká náhoda nás tedy k sobě

zas vedla po tak dlouhé, dlouhé době!

Tys v pravdě neměl tušení? Ni trochu.

Co naposled jsem veselému hochu,

dal s bohem, za obzor’s mi zapad’ zcela;

jen po letech jsem doslech’, mnišská cela

že skryla tě, a dál ni jedné zprávy.

Že v takém lesku duchovenské slávy

zde najdu tě, zkad měl jsem vzíti tuchu?

Vždyť z věcí církevních jen zřídka k uchu

mi došlo cos – a klášter ten tak stranou – –

Jáť světskou dráhu tebou vykonanou

líp stopoval – však ovšem: zvuku jména,

jak tvoje, prostupna i cely stěna.

I zde se sledí za básnickým ruchem,

vděk verše cení, nechť nám v úkor duchem. –

As básnickým též vrtochem je pouze,

co’s právě o své vyprávěl mi touze,

žít déle v naší mnišské samotě;

či – snad že pokušení vedlo tě,

nás špehovat pod maskou neviňátka,

zda vhodná by tu nenašla se látka

ku břitké nevěrecké parodii,

a na svých prsou bychom hřáli zmiji?

Jen pravdu mluvím ti: Za srdce zpráhlé

cos jako chorý stesk mě chytlo náhle,

stesk nezdolný po zášeří a míru

ze světla již mi trudného a víru,

ven ze všeho, čím přítomnost se zmítá,

zpět, minulost kde z bájných máků splítá

na žhoucí skráně konejšící vínek

snův opojných a dětských upomínek.

Mne pojednou tak divně táhne zpět

ta chodba dlouhá, víš, ta z dávných let,

jíž před námi stín tajemný se smykal

a na konci svit červenavý blikal

pod nohou Kristovou, kde leckdy spolu

jsme snívali až zvonce do hlaholu,

jenž volal v refektář neb k pobožnosti.

Ó, chodeb shodných s tou zde máme dosti!

Však pomníš-li též jejich dlaždic ledných

a v refektáři leckdy hodů bědných?

I mrazný dech, jenž tam nás trápil kdys,

i malá štědrost cínových těch mis

a jiné zlo s tou různou vnadou chudou,

vděk zábav pokradmých s knih vetchých nudou,

puch plísně s vůní kadidlových dýmů,

šept otčenášů s hříchem tajných rýmů,

vše chmurné, světlé oněch dávných let,

jak z různých bylin vzatý med a jed

v mok opojný, se míchá v čarnou směs,

jíž zde tak mocně duch můj schvácen dnes,

že prst na fortnu klepl z nenadání

a že se tážu: Splníš moje přání?

Jest možno přec, že ve tvé náhlé touze

cos vězí nad chvilkový vrtoch pouze;

kdož ví, zda neroznítil srdcí vládce

tu jiskru – hm – Leč odpovím ti krátce:

Nuž, prodli, dokud vhod ti, milý hosti,

rád od srdce tvé budu přítomnosti.

Snad dovedu i v sídle mnišském, hochu,

ti skytnout pohodlí a zábav trochu,

– ne salony čím světské daří hosty –

a musíš vpravit se i v naše posty – –

leč knihovnu zde máme velké ceny

a mnohým předchůdcem zde shromážděny

i v obrazárnu díla pěkná věru –

sám skromným ochotníkem jsem v tom směru –

– a širý sad i s domem palem, fíků

můž’ zamluvit se rostlin milovníku.

Nic o pohodlí, o požitcích světa!

Chci příchuť askese jak v ona leta,

jen mnišskou prostičkou mi vykaž celu,

kde skelné kroužky v olověném tmelu

zřít oknem popřívají z polochmury

do stinné, tiché pouze kvadratury.

Vše, jak si přeješ. Bratře Rochu! Hosta

veď do světnice nárožní! (K pěvci:) Je prosta,

vždyť celou byla kdys. Tam po své pouti

pod péčí jeho můžeš oddechnouti.

Mne slavnost volá k pobožným tam dole,

však shledáme se při poledním stole.