Nemoc země.

Ta láva, popel, žhoucí déšť a síra,

jež chrlí země v lazur, zkvetlé nivy,

ty plyny dusné, výdech jedu divý,

jímž bídný horník v hloubi země zmírá,

I tvrdý lišej, jímž se uzavírá

to plodné lůno země, pramen živý,

ta neplodnost, jež zhrdá práce divy

a pluhu rolníka se drze vzpírá,

Toť nemoc jest, jíž země časem stůně.

Co spolykala lidské krve svěží

a slz a potu v bezedné své tůně!

V tvář slunci žena nemocná ta leží,

a stenajíc v své břicho neduživé

tu krev, pot, slzy hltá jako dříve.