Nemoc.

I přišla opět nemoc s pohledem tázavým

a zdálo se mi jasně, že u lůžka ji zřím,

vlas měla rozcuchaný a ruce žilnaté

horečku rozlévaly v mé tělo svalnaté.

Noc sedmá byla, tuším. Já nespal v noci té.

Mdle plálo světlo z lampy stínítkem přikryté –

tu zaprasklo to temně – podivný jakýs hlas,

jak by se někdo opřel o dvéře v onen čas.

A já jsem nerozumněl, já nechtěl rozumnět –

mé srdce pod přikrývkou jen začalo se chvět –

a zase temný praskot, jak někdo šel by zpět.

Den, který z rána procit, byl mživý, smutný den. –

Jak popel by se prášil sem do těch čtyřech stěn,

v němž jako by se dusil z mé duše prchlý sen.