Nemoc.

Nemesis přísná jednou zas vzpoměla na mě!

Zmučen krutostí rozkladné Nemoci,

již stále u lože jasně zřím jak němou sfingu,

sfingu mých bezesných nocí, –

v nervosní úzkosti čekám již konce.

Rány mé stále se jitří, víc a víc pálí,

zkažená krev podivně syčí

v rozchvělých nervech, ve vyschlých žilách, –

vyhublé prsty s fialovými nehty

zarývám zoufale ve spráhlé tělo.

Ó, tuším teď, otrok tvůj slabý,

že brzy již přijdeš, netvore – Smrti,

v pekelném objetí tvém bych doúpěl

v bolestech němých...

A rány jitří se dále a pálí.