NEMOCNÁ

Kdo by dnes vešel ke mně,

kdo by mi přinesl z venčí

kmit slunečního jasu,

jenž koruny stromů věnčí

i zahrad krásu,

tomu bych složila jemně

do dlaně srdce své v žasu.

Kdyby na pokrývku bílou,

nad níž mé ruce jsou spiaty,

vložily dnes ruce něčí

kytici, již mi kdos uvil

v slunci tam vzpomenuv na mne,

sladkou by promluvil řečí,

jako by o lásce mluvil.

K choré, kde samota straší,

v den taký nevejde nikdo,

venku když jarně to raší,

modravá dálka když láká.

Touha má na křídlech ptáka

k jarnímu nebi se vznáší.