NEMOCNÉ DÍTĚ.

Tak náhle vyrostla – – Tak vyspěle

a vážně, zamlkle, až nesměle

zří dlouze za ním z bílé postele,

jak smutný, tesklivý den s němých hor

za sluncem klesajícím za obzor.

Lapená myška – včelka poraněná.

Již nejásá jak skřivan ve výši,

když tatíčkův hlas z chodby uslyší:

Ó, přišel jsi již, přišel, drahý náš – –

již nevztahuje sněžnou páž

jak rozkvetlou snět stromek veselý

do jara pro sluneční pocely.

Jen dívá se a dívá zkoumavě,

jak večer zabloudilý v doubravě,

jakoby říkala si: Přibíjíš

na bolesti a smutku kříž

své milené – – Jsi na obtíž.

Och, holubička moje unavená.

Tak leží tu jak bledé okvětí,

jež zašlapaly v bláto vichřice

na divých koních krajem víříce.

Měsíček bledý, smutně znavený,

větévka v plném květu nalomená,

mdlý sněhuláček na zem svalený,

větérkem jarním polo strávený – –

Zlekaný tatíček by nejraději

na chodbu temnou utíkal,

kde nesmírným by žalem, beznadějí,

hlas tlumě, slzy polykaje

jak Adam u bran ráje,

jak bídný psanec zavzlykal.

Však oko tesklivé ho stále hledá,

jak v lesích ztracený den luna bledá,

jak siré stáří mládí pohádku.

A chabá ručka k rozkazu se zvedá:

„Vyprávěj svému děvčátku.“

Poslušně otec k lůžku sedá.

Na černém stavu bolestí a smutků

z osnovy prasklé, rozpadlého útku

nit malých dětských příhod tká,

co v prsou srdce lká a lká...