nemocnice

hoj, ty nemocniční bílá postýlko,

zabalená měkce v zelenavé ticho!

romanticky snáší se i na tílko

křehké, choré vaše, sestro emericho;

máte svatou tvář a pípot sedmihláska,

v očích spí vám ďábel či jen samá láska,

stíne s teploměrem

splývající s šerem.

hoj, ty podpalubní koje teploučká!

na pokojných vlnách se tu kolébáme.

nebo se jen houpáš v síti pavoučka,

slabá moucho lidská? sem se slétáváme

k pachu lysolu a na dietní stravu

mouchy na skápnutí, mouchy na opravu,

tuberáckých slečen klub,

světapána směšný rub.

konec ledna je a krajem táhne mha,

povlak sněhový se drolí, šedne, mizí;

oknem z vlažna hledíš: chladná obloha

padá na krajinu nevzhlednou a cizí.

ale o půl osmé – konec ledna je –

černých vran a kavek hejno zavlaje

nad budovou naší,

pomalu se snáší.

hejno žebráčků se snese na balkon,

na trávníky loňské, na kordonky, štěpy;

trpěliví ptáci, vzkřiknou drsný ston,

sednou, vzhůru hledí, čekají a dřepí,

kdo jim odpadek dá, zbytek nebo dar.

tu a tam se miliskuje černý pár.

k páté večer vzletí spát,

před oknem je smutný chlad.

plynou dni a půvab odpočinku zbled,

na hedvábí ticha škrábe krysa nudy,

z topných těles prýští suše vlažný jed,

bloumáš vězněm, nevíš kudy, ven, ach kudy.

chvilku v suterénu tápáš zraku půlkou,

abys druhům v bídě naslouchal tu s lulkou,

chvilku tápáš vzhůru zas,

ale nerozkýváš čas.

vlažný, chorý čas – jak retka poslední,

kterou včera s námi kouřil hoch, jenž z jitra

mrtvý byl. jen lidský rub je náplň dní

zdejších. zdejších jen? i venku plní nitra

starost, úzkost, smrt a hukot strašných sil.

celý svět je vůbec nářek, supot, kvil.

těžký porod. vyčkat jen!

a raděj lokat chladný den.