NEMOCNICE.

Čtyřicet spalo nás pod nízkým stropem

v zatuchlé světnici:

čtyřicet zpocených, zlomených těl,

v nichž života pohyb zkameněl,

dýchalo tepel svých směsici

v ovzduší zvířecí, dusící,

v němž umlklý výkřik nožem tkvěl.

Jediný kahan, jediné světlo studeně žluté,

jako dvě zlodějské ruce, nelítostné a kruté

hmatalo tmou,

po přikrývkách hmatalo, těžce se ježících,

po hřbetech ohromných zvířat, na břichu ležících

pod kamennou, špinavou oblohou.

A vidíš – och, čtyřicet zraků do šera zírat,

čtyřicet párů očí, z nichž každému těžko je zmírat,

čtyřicet srdcí, jež tělu lhou.

Když šedivý hřbet se nehýbe vedle,

jsi náhle osamělý,

a je ti, jak spící světnicí

nějaké zvony, ticho dunící,

by těžce a slavnostně zněly,

jak kdosi by v bláto byl temnotu zhustil,

jak kdosi by z rukou svých ruce tvé pustil,

a ty jak bys hluboko, hluboko padal –

Vztýčíš se, zmučený, v loži.

Slyšíš: jde zemí čas boží,

jde vteřin svých němými kroky.

Vedle hřbet šedivý nehybný leží:

a náhle i karbolu zápach je svěží

uprostřed kalného, zhoustlého ticha,

jež čtyřicet úst ti do tváře dýchá,

čtyřicet úst, z nichž jedna snad, Bože, jsou lichá!

A všichni se díváme k oknu,

jež bledne a bledne jak rána

v špinavém mase zdí:

a čekáme všichni, jak svázaní na pomoc,

až světlo v nás protrhne mlčení,

až světlo nám zodpoví,

kdo zemřel z nás tuto noc...