NEMOCNÝ BÁSNÍK (I)

Na mnohou výčitku vzpomínáš sobě,

na mnohý temný omyl.

Jdeš. Někam snad. Radost jsi pochoval v hrobě,

kameny lítostí omyl.

Ještě předloni jesení

chodili s tebou jasné dni,

možná, že vrána i káně

dosud si vzpomenou na ně.

Tys, myslím, pták mrtvý, dvakrát ač rok

jsi viděl kvésti a zblednout.

Vím, že jsi mrtvý: ze všech tvých slok

dvě křídla se nemohou zvednout.