NEMOCNÝ BÁSNÍK (II)

Otylý kouřem, sazemi rudý

zříš měsíc zrovna v okně svém stát.

K mrtvému mrtvý vdere se všudy,

přinutí ptát se a smát.

Proč šedě a rudě únavou marnou

nemluví svět ti již v podobenstvích?

Proč žití spleť prolíná, tisícitvárnou,

jen hořký, studený smích?

Tvůj mrtvý pohled vssát do mrtvého terče

po prázdném nebi s ním musí plout...

Vychladlý básníku, koktavý herče,

v zem teplou chtěl by ses propadnout!