NEMOCNÝ BÁSNÍK (III)

Kdys obličej tvůj zdál se nápovědí

té úlohy, již slova neobsáhla

a která touhy mlžně třpytnou šedí

jak nespasených vidin průvod táhla.

Umdlelo srdce, pokořeno touhou

jak břemenem, jež vysiluje brzy.

Teď kradmo střásá je a mlžnou šmouhou

to chladně zastírá jak žonglér drzý.

Však úsměv vzňatý vzpomínkami vždycky

se při tom tváří dere v zmatku rudém:

hned výsostný chce být, hned ironický,

a vždy je zlomen malomocným studem.