Nemoh domů.

Ten malý, bledý hošík,

jenž hrával si vždy denně

s obroučkem nebo míčem

pod okny na trávníku

té osamělé villy,

dnes v malé úzké leží rakvi,

dnes v samém leží kvítí

a sepjaté má ručky,

v nichž drží bílou růži.

Však divno! Oči hluboké a snivé,

ty drahé, modré oči,

ty zavřít nemůže, ty v prázdno zejí

jak výčitka a bolest.

Je zavírala matka s pláčem Dolorosy

i otec v němém, palčivém svém bolu,

však, darmo, hledí v prázdno

ty drahé, modré oči

jak výčitka a bolest.

Proč umřel ten hoch bledý?

To nepoví vám otec ani matka,

neb sami nevědí to, ani lékař

to nevěděl – on umřel pouze proto,

že nemoh domů.

Měl zvykem vždycky předběhnouti chůvu,

sám najíti svůj domov,

sám slézti všecky schody

jak člověk dospělý, měl z toho radost,

že sám se dostal domů.

Tak učinil i v sychravý den zimní,

kdy mlha ulicemi

se vlékla nečistá, kdy vítr

chvěl svítilnami, kdy po kluzké dlažbě

se třásla noha dospělých, kdy domů,

kdo mohl, chvátal.

I tenkrát předběh chůvu, tenkrát rovněž

dům našel. Ale běda!

zamčena byla vrata

ta těžce okována,

on malý, aby dosáh k zvonci. Čekal,

co vítr fičel pusté po ulici,

vyl v pustých zahradách a řinčel svítilnami.

On čekal, stále čekal,

pak začal plakat; zprvu tiše plakal,

pak hlasně, usedavě...

Však nikdo nešel tou ulicí dlouhou

a nikdo z domu nevyšel, neb nikdo

pláč jeho neslyšel; pak skučel vítr,

jenž tvrdý drobný sníh mu metal v líčka,

kde splýval v horkých slzách...

Když přišla chůva – tu již pozdě bylo,

on radosti pláč ztajil, neřek slova,

však brzo ulehl a těžce stonal

a záhy umřel.

Však oči, modré oči

ty hluboké a drahé,

ty nezavřel, do dálky hledí jimi

i v rakvi své, jak chtěl by

svou lítost pro vždycky všem vrýti v srdce,

všem, kteří se tu modlí,

všem, kdo sem kvítí nosí,

jak chtěl by říci matce své i otci,

že nemoh domů!

Ó jistě tam u zlaté brány ráje

tak dlouho čekat nebude, snad zavře

pod perutěmi andělů ty modré,

ty hluboké a drahé oči smířen

a odpustí teď teprv, když je vskutku doma,

že nemoh domů.