Nemohu a nechci!

Den zapadá, den zhasíná, den umírá, den hyne

a do mé duše pojednou stesk jakýs divný plyne;

zrak hledí v zášeř jedliny a v mlhy sivá stáda

a z lesů těch se v snění mé stín bledé ženy vkrádá.

Proč vkrádáš se mi v duši zas a rušíš moje snění?

Já vzdorem zatarasil hruď, v ní přístěnku ti není,

já požár krve uhasil a rouškou zastřel oči

a žlutým listím vzpomínek vír mrazný v lebce točí.

Pryč z lesů těch a z krajů těch, pryč z končin toulky denní,

nic z tebe v duši není již než stín; ten pravdou není;

jsi balvan mlh, jímž zrak mi zvlh’ a zbledla temnost vlasů,

pryč strašidlo, pryč příšero mých v pláči zašlých časů!...

Ne, anděle můj, vrať se, stůj a do očí mi hledni,

noc přejde též, noc prchne též, pak k světlu vzletném bědni,

ať hněv a lítost divocí jak oři v duši řehcí,

já zapomenout nemohu a zapomenout nechci!