NEMOHU VĚŘIT’

Do mojí kolébky hledělo fatum.

Fatum se věsilo na moje mládí.

Lze věřit ještě v ně, družko mých smutků,

když my se máme tak rádi?

Lze věřit, že by ta stříbrná hvězda

zapadla do mračen v bolestné chvíli?

Lze věřit, že ty dny našeho štěstí

ku konci svému se chýlí?

Proč jsi tak smutna. Je mdlá moje hlava.

Nemohu věřit’, že pravda tak studí,

že ze snů blankytných v májové noci

někdo mne násilně vzbudí!