Nemožná...

Jak, srdce, je to možno, rci mi,

by po těch odříkáních všech,

po krutých mrazech dlouhé zimy

zas ovanul tě jara dech?

Že zas by, na rtu slovo vlídné

a vřelou těchu v oku snivém,

v němž člověk ráje kouzlo shlídne,

zas láska k tobě přišla divem?

Zda můž’ to býti, léta spráhlé

bys vypučelo ještě v květ,

bys ještě láskou plálo náhle,

ne poprvé, spíš naposled?

By tam, kde znělo „Dies irae“,

zas písní lásky slavík jásal

a do tmy noci smutné, širé

Bůh s pláště svého hvězdy střásal...

Ó nemožná, když příval krve

by dál se z rány v prsou lil,

když, než by štěstí zvykl, prve

by člověk hrůzou sešílil.

Kde umřelo mu všecko kdysi,

tam nemožno být šťastným znova –-

jak letohrádek stavěl by si,

jenž vyhlídku má do hřbitova...