NEMOŽU ŤA, DUŠA MOJA, ZAPOMENÚŤ...!

Ten nápěv jímavý mně divně v duši pad’...

Byl večer, vůně růží táhla ze zahrad,

kdos neviděný píseň zpíval sobě v tmách

a modrým večerem se teskný přízvuk táh’...

Já zachytil jsem letmo onen konec jen,

jak zpěvák zavolal si v smutku, roztoužen:

Nemožu ťa, duša moja, zapomenúť...!

Ach, před jakými lety, kdož ví, z jakých úst

ta melodie prvně započala růst...

Však já jsem dobře cítil: v stejné ve chvíli,

tož někdy z večera, se tóny rozlily

a také tichým klidem pozvolna se bral

ten pěvec neznámý, jenž prvně notoval:

Nemožu ťa, duša moja, zapomenúť...!

To bylo někde v horách. Zmlklo klekání

a mlha modravá se k lesům uklání,

a ten, kdo zpíval prvně, bloudil sám a sám

a tesknou duši svoji otevíral tmám...

Ej, kterak v taký čas se všechno rozchvěje,

i velké toužení i marná naděje,

kdy nelze nemyslit a nelze zapomenout...!

A bolest lásky jemu nitro zvlnila,

a padla nálada tak teskná, unylá,

kdy touha ruku stisknout prudce zaplane,

v zrak hledět, slovo říci teplé, trhané –

...a všechno snění, naděj, touha, rozlety

se stělesnily náhle jedné do věty:

Nemožu ťa, duša moja, zapomenúť...

Eh, kdož ví, kdo to byl, ten básník lidový!

Jsou lidí neznámých ty písně hřbitovy.

Jen jejich zhaslý cit, ten dávném po roce

z těch vane melodií ještě hluboce.

Eh, kdož ví, kde ta láska jeho tiše tlí,

kde dědina, kde tóny prvně vylétly:

Nemožu ťa, duša moja, zapomenúť...

Ten večer však jsem cítil divné souznění,

jak z nitra vlastního když zpěv se pramení,

jak sám bych onu píseň skládal poprvé,

měl nitro touhou, steskem zdráno do krve,

jak měl bych onu chvíli vyjádřiti znov

a zase zachytiti přízvuk oněch slov:

Nemožu ťa, duša moja, zapomenúť...