NĚMÝ HROB.

Zajdu, zajdu, nezanechám stop...

Němý nad mým tělem bude hrob.

Pomník, který by měl všecko znázornit,

čím jsem byl, i čím jsem mohl být,

nebude nad němým hrobem čnít!

Vše, čím kdys tak kvetla duše má –

jarní louka plesající květem,

letní obloha zářící věnci hvězd:

nesmírným tím množstvím bohatá,

vnitřní harmonií dojatá –

nebude už nikdy více kvést:

Všechno příkrov na vždy pochová...

Jenom zkazka, stručná, falešná,

malým územím se bude o mně nést,

z neznalosti všech těch stanic, cest,

jimiž kdy kráčela duše má,

aby jednou mohla Vrchol slézt,

dlouhou cestou sice znavená,

ale usměvavě, moudře pokojná,

že se po dlouhé a trmácivé pouti

může k posledu přec v dálku rozhlédnouti,

nad svým královstvím vítězná Královna!

Zajdu, zajdu, nezanechám stop...

A přec vysnil jsem si kdys pro sebe krásný hrob!

Tichý moudrostí pod věčným světlem hvězd,

snil jsem jej se hrdě k výši nést

z dálky viditelný už pod palmou vítěznou!

Jinak viděl jsem v budoucnu duši svou!

Za nežitý život odměněnou,

dílem z kletby smrti vykoupenou,

a tak v dokonalý Pomník proměněnou,

strmící ve výši nadhvězdnou...!