Němý smutek.

Noc. Jdu v zamyšlení hlubokým, němým lesem.

Nad vrcholky stromů veliký měsíc plá

a hází pohádkové barvy na zrosenou půdu.

Jdu sám, ponořen v nitro své.

Ó, v ňadrech mých to zraje... Dozrává...

Odvěký smutek Člověka tam uzrává...

Ta nesnesitelná němota lesa i rtů mých!

Oh, rozburácejte se konečně juž,

vy staří obři, zoufale nehybní a němí!

a, Smutku v mých ňadrech, prolom juž všechny hráze

a zaplav Hory a Lesy a Moře

a zaplav pekelným řevem Ničení

ten tupý a zbabělý, prokletý Svět!