NĚMÝ VEČER.

Tvůj zrak již nebyl zemským přáním dětský,

v něm věčné touhy odraz mimosvětský

vstříc mojí resignaci

se tiše chvěl.

Kol prošla mlčenlivě láska mladá,

já zřela květ, jak z ruky její padá

a v bílé výši ztrácí

se jeho pel.

A jako vůně nenávratně, tiše,

jež slavnou marností se v pamět vpíše,

nám zašel večer němý

v klín nebytí.

Kam zmizel pel, a jakou nesen vlnou,

pro jakých plodů krásu tajuplnou

on v květech jiných zemí

se zachytí?