Nenadání.

U potoku dívka sedí,

Na své modré očka hledí,

Usmívavě na své tváře

Krásné, večerní co záře.

Vlásky vlny pohybují,

Ňádra vnady vyjevují –

Hovoří tak sama s sebou:

„O, kýž, Milete, tu s tebou

Možná chvílku poseděti,

V potůček se nahlížeti,

Abys viděl, jak jsi krásný,

Jako tento potok jasný.“

„Tu jsem!“ hlas se ozve za ní,

(Neboť Milet tajně na ní

Patře, všecko slyšel), „sednu

K tobě, do vln ponahlédnu.“

„„Ach, jak jsi mne lekl, líce

Stud mé, patř, jak zarděl více.““

„Hleď, jaks krásná; nyní ale

Zkusme, takéli tak znale

Obrazové celovati

Umí a se milovati.“