NENAPRAVITELNÝ.

Byl starý pensista, žil v městečku,

a všecky děti dobře znaly jej,

neb z šosatého jemu kaputu,

jak vyšel ven, kornouty trčely

a děti znaly je. Když k deváté

si vyšel na náměstí, každý den

svou dělal obchůzku, již věšely

se s naivním naň dětí úsměvem

a za ním šly, než zvolna k poledni

ke staré vinárně se zatočil,

tam u „modrého hroznu“ říkali,

na náměstí hned vedle lékárny.

Hned k cukrovince slovo žertu měl

a k žertu vážný pokyn pro život.

Cos bylo vždy v tom zdravého. Pan rada

žil takto v městě patnáctý již rok,

znám s lidmi všemi byl a milován

a nejvíc dětskou drobnou drůbeží,

jež znala jeho kapsy důkladně

a jeho žerty stejně dobrácké.

Tak otáčel se život den i rok.

Až jedenkrát – to bylo v červenci –

pan rada na náměstí nevyšel,

a brzy roznesla se městem zpráva,

že churaví... Leč kdo měl odvahy

v panickou jeho vejít komnatku?

Z domácích se to nikdo neodvážil,

což teprv cizí? – Pár dnů čekali...

Když v posled vnikli v jizbu prostičkou,

tu zřeli pana radu... na zemi

u staré malované truhlice,

snad po bábě z vsi rodné zděděné.

On ležel natažen, dva kornouty

již do půl naplněné cukrovím

a pochoutkami vedle ležely

a třetí v truhle a ten rozsypán

a tato byla plna cukrovinek,

že mohlo stačiti to na pár let

pro všecky děti denně z městečka.

Tak ranila jej právě mrtvice,

když plnil kornouty své pro děti,

na které myslil v chvíli poslední,

před poslední svou ranní vycházkou.

Jak šťastný žil, tak šťastně umřel též.