NENAŘÍKEJ.

Nenaříkej, že v tom žití

je tak všechno pusté, chladné

a že člověk pro své bytí

nenalezá družby žádné.

Samoten že světem kráčí,

samoten že trpí, hyne

a co jeho srdce zračí,

že necítí žádné jiné.

Hledím k nebi hvězdnatému,

k žitím plné hledím zemi,

hledím k lidských srdcí tému,

což je cizo mezi všemi?

Jsme jak děti jedné matky,

každý svůj a ve své tváři,

však co každý žije, zpátky

z její všechněm líce září.

A kdo svou tvář nezakrývá,

tomu jiných není skryta,

cizím k tomu svět jen bývá,

kdo mu sám nic neposkytá.