NENASYTNÁ LÁSKA.

Za tolik tvé lásky já úsměv zamlklý Ti dal,

za tolik tvé bouřící vášně své dal jsem pochybnosti.

Tys žhavá byla krev a já stín večerní,

jenž hlídal všecky ty, kdož přešli nevěrní.

Z nich každý rozpačit se cize usmíval

a mlčel diskrétně v té zašlé společnosti...

Tys hořela ranním snem, jenž louky obetkal

a do tenkých věsil bříz harf paprskových přízi...

Snad zřela jsi s illusí mou duši, přikrytou

čerstvými věnci? Sestup v ni. V tmách vyrytou

a pobořenou stěnou vlhne němý žal

a v hloubkách nesmírných paprsek každý mizí...

Tak zmizíš a shasneš ty. Jsem propast bezedná,

jsem nenasytný, jsem krutý, jsem nedoměrný chtěním...

Já vlažně se mohu jen smát. Však vypiju tvou krev,

jak přátel kdys prostoduchých a bláhových bez počtu děv.

Mé ruce jsou lichotné, má hlava nevzhledná,

a duši mé možno růst jen světel pohlcením...