NENASYTNÍ

Sem ranní žurnál! Palcovými tisky

hle, státní vraždy! Co to asi bude?

Což značí to, že zase čas je blízký

psát děje lidstva proudy krve rudé?

Den druhý ještě různé podrobnosti...

cos z zákulisí... náznak různých šmoků...

Den třetí paběrky... A už je dosti...

Čas zdá se plynout fádně ve svém toku...

Tu sensace zas... Ubit řídič státu

sousední země... Zase palce liter...

Kdejaký žurnál volně oddychá tu,

neb má zas stravu pro několik jiter.

A druhým sousedům pak zemře hlava.

Úvahy o ní... roste polemika,

zda zasloužena byla jeho sláva...

či lidstvu jedna legenda zas vzniká...

A opět ticho... Dobrý čtenář sycen

je vraždami a přepady a lupy...

ach, jak to všední... on chtěl býti vznícen,

a zde se dá mu prostředek už tupý.

Bdí censor nad domácí politikou,

a hospodářskou tíseň ostře hlídá...

nad či před každou vládní klikou

paragraf stojí – bozi, je to bída!

A skandál nějaký? Ten dvanáct hodin

vydrží, je-li dobré konstituce.

Čas všecko rázem stopí do svých spodin

a žene se dál divoce a prudce.

Ty zlaté doby! Jedním faktem kdysi

čtenáře živil žurnál půli roku,

dnes na tři dny s tím sotva vystačí si,

den čtvrtý čtenář má už nudu v oku!

Čas, starý Chromos, nenasycen zžírá

své všechny děti, všechno je mu málo,

a sotva jedno pozře, kolem zírá,

co by se nyní rychle pozřít dalo.

I člověka i věc, i lidskou slávu –

vše mizí v něm, tak kvapem, bez paměti –

A my se potatili a jsme v právu

neb pozře jednou nás i, svoje děti.