Nenasytnost.

Ostne krve věčně živý,

ostruho ty stálá duší,

pod tebou ten hřebec divý

sotva sílu vlastní tuší.

Dále k cíli, dále k cíli!

Ale hřebec znaven klesá,

zoufalý co tvůj let pílí

k Tartaru či nad Nebesa?

Potkáme kdes vlasatici,

dí svou kšticí: „Kam se řítíš?

V světy ve zárodcích spící,

což ty jejich život cítíš?“

Mlhoviny! Stíny! Stíny!

Kosmický prach střásáš s čela,

v dávných světů zříceniny

dále hřmí tvá jízda smělá.

Příštích Dantů nové světy

kynou tobě v zory nachu –

Dívčích ňader v tom zřít květy,

toneš, klesáš zřícen v prachu!