NENAUČIL JSEM SE ZPÍVAT...

Nenaučil jsem se zpívat,

chléb můj vždycky býval tvrdý,

kol mne muselo se stmívat –

ale na vše to jsem hrdý.

Zpívat jsem se nenaučil,

skládal jsem jen hlavu v dlaně,

otázkami jsem se mučil,

stíhal záhad plaché laně.

Kolem tísnily se skály,

a já kráčel po kamení –

jenom bílé hvězdy plály

na mé cesty, v moje snění.

Nikdo nechtěl kráčet se mnou –

ani vy nechtějte jíti

mojí skalní stezkou temnou:

v trní zde se mění kvítí.

Nemohl bych na kamení

vaše krvavé zřít stopy,

cítit vašich údů chvění,

zřít, jak zrak se v slzách topí.

Jen, jak oko slzou svítí,

trpně bych se musel dívat,

nemoha vás utěšiti:

nenaučil jsem se zpívat...

Dnové moji v zamyšlení

na mne dívají se přísně –

údělem mým, drahá, není

zpívat usměvavé písně.