NENÁVISŤ SPÍ...

Ovoce lásky již jsme natrhali

a vyplenili duší svatyně,

své všecko rádi jsme si plně dali

a zřekli jsme se všeho hrdině.

Spí ale ještě cosi duší na dně,

co naposled si můžem ještě dát,

co nový plamen může rozžít snadně

a lethargii naši rozehnat.

Nenávisť tomu lidé říkávají –

ta ještě svoje veto neřekla,

když duše naše zvolna umdlévají

všedností, v níž je láska zavlékla.

Nenávisť naše stále ještě dřímá

a nelze ji k životu probudit...

Vysmívej se jí, co má kletba hřímá

a jistě záhy bude u nás bdít.

Do srdcí zakousne se rozkošnicky,

až krve mdlé pramének poteče,

vybouří všechen hnus a ironicky

do naha před světem nás vysvleče.

Vydráždi ji, má rusovlasá ženo,

ať zase zapudíme znavení

a třeba draze všecko zaplaceno,

ať smíme hořet v novém plameni.

Poslední scény naší komedie

přec musí všemi nervy otřásti,

než potleskem se hloupá luza spije

a my se vrhnem na dno propasti.