NENÁVISTI.

O nenávisti, chudá píseň moje

před tvojí velkostí dnes padá v prach.

Ty věčně mladá, věčně chtivá boje,

před kterou z dálí hrůza jde a strach:

Ať ocelem, či pérem z brku vládneš,

vždy bez milosti v před jdeš v hněvu svém

a kam jen s hrubou střelbou svojí vpadneš,

vše lká a mře a lehá popelem. – – –

Ó paní vznešená! Ó jak jste k smíchu,

když slinou hany třísníte svůj vděk,

kdy sama zříte pukat’ svoji pýchu,

jak bublinu ze skvoucích mydlinek!

Ó jak jste směšnou, – házíte-li bláto

na stupně trůnu palmou pokryté,

když zneuctiti chtějíc, co je svato,

svou prodajnosť v šat studu halíte;

Když vztek váš plány pokoření spřádá

a celý svět již zvete k pospasu, –

jak žába, jež by zhltila vše ráda

a před hlemýžděm strne v úžasu.