NENÍ ODPOVĚDI...

Všecko umírá, co zrozeno,

a co přišlo, všecko odchází,

ještě trochu snův a ekstásí,

a vše bude tiše skončeno.

Hleděla jsem v hloubku života,

do dna rozkoše a bolestí,

v propasti, kde hoří temnota,

v soumrak Bohů, v půlnoc neštěstí.

Viděla jsem srdce plamenná,

ctnost a zločin, chladný výpočet,

horká gesta, úpadek i vzlet,

i jak málo všecko znamená!

Na dně duše jako skála ční

bolest němá, že tak nutno jít

v sen, jenž po objetí nelační,

v tmu, z níž nevyplyne luny svit.

Jít a tušit svého Slunce zmar,

cítit srdce touhu bouřlivou

a své víry křehkost děsivou:

všecko klásti pod věčné Tmy spár!

Není odpovědi v prostoru

ani v nitru k tomu, o čem sním,

z propastí až k hvězdám nahoru:

jenom věčné ticho nade vším.