NĚNIE.

Ó, krutě kalené své střely

jsi mířil, tvrdý Osude!

Kam dojíti jsme v touze chtěli

už dojít možno nebude...

Je sborcen domov dětské něhy,

rozhledů vábných v troskách věž.

Když s hor se valí mráz a sněhy,

náš hřejný krb, ach, kde je, kdež?!

Jsme dnes jak ptáci uděšení,

jichž teplé hnízdo topol nes,

až v divé bouře burácení

rozeklán bleskem střemhlav kles.

Nad hlavou straší zžehlé stropy...

My v hořké sudby údělu

chvil v štěstí prchlých zlaté stopy

hledáme marně v popelu.

Vztek živlů plástve medu zmrhal,

když závistivým k útěše

červený kohout zakokrhal

nad úlem dělnic na střeše.

Včel pilných křídla popálena,

let k pelu již je nezvedne.

I česna troudem obalena –

roj ubohý kam usedne?

Stav, kde jsme přízi štěstí tkali,

kde člunek lítal jako míč,

stůl, s nějž jsme štědrá sousta brali,

plamenů žhavý šlehal bič.

Skřet, jenž tu rodu střežil bydlo,

v krov cizí prchal vyděšen, – – –

jen lásky nelze zničit sídlo,

to cítím, v hoři potěšen.

Skryj slzu, jež se v řasách třese,

dál putuj na vzdor vývrati.

Jak děti, které bloudí v lese,

ruce si třeba podati.

Kdo sám, ať volá, druh se ozve,

a siroba víc nemučí.

Z nás každý trpícího pozve

okřáti v bratra náruči.