NENIE NA MRTVÉHO VRABCE

Chodil jsem po nádvoří

listopadu pozdního v pozdní odpoledne.

S takovými city šel jsem, jako chodí choří,

kteří po dnech a nocích, ztrávených na svém loži,

na slunce vyjdou boží

vyhlížet nedohledné,

ochotni moře nalézti v každé kapce.

Cosi jsem uviděl. Mrtvého vrabce.

Roztažen, s nohama vzhůru ležel na studeném schodu.

Ticho bylo. Mlčela zeď. Jejím ve stínu

trávil jsem vězeňskou hodinu.

A cos mne nutilo, vracet se stále k jedinému bodu.

Catulle! Klasická reminiscence!

V paměti zůstal mi z tebe citát.

Ale stačí dnes k písni ptačí existence,

tvor s křídly, který nebude už lítat?

Vrabče, kleslý na studený schod,

postačíš na roli episod?

Čas jistě vážný, krutý je.

Kus paměti-li zůstal věrným,

žalozpěv nad předmětem malicherným

se zove nenie.

Tak budiž, vrabče. Čas můj pomíjí.

Pěji ti nenii.

Vrabče drzý,

jediný pěvče zdí nahých, dláždění bez zeleně,

vmetený hladový do jeseně,

nepad’ jsi příliš brzy?

Kašpárku každodenní každodenních dramat,

pěvče bez posvěcení,

přespříliš denní, každodenní,

chvíle byly, kdy jsi mohl klamat.

Slunce zasvitlo-li v poledne

a okna-li pootevřela se,

ty, jeden v ptačí mase

schůdnými jsi činil věci bezedné.

Mohla se vybavit představa polí, zahrad a luk,

všechny zvuky dáti moh’ jediný zvuk.

Příroda z dálky pro ty, kdož tě shlídli,

proč tu ležíš s nehnutými křídly?

A co chceš ještě, mrtvý, říci

v šero toto přicházející?

Čí úkol těšiti

ať kterékoli srdce, ať kterékoli hoře,

ať v širém kosmu, ať v tom těsném dvoře,

neměl by umříti.

Příroda celá mohla pět v tvém hrdle,

na kameny ty chladné a tak ztvrdlé

moh’s vrhnout výkřik posměšný.

Pták nejubožší může budit sny.

Takový je-li úkol,

smí zabít zima vůkol?

Smí zabít hlad?

Smí zabít kterákoli rána?

Hra možná tíží, jež je hrána,

leč nutno hrát.

Vrabče drzý,

ježto jediným tvým hrdlem život mluvil,

ježto byl v něm kraj, kde věnce hošík uvil,

ježto v něm bylo milování,

ježto v něm byla řeč volných plání,

pohyb, vzruch a vzdor –

jak moh’ jsi býti chor?

Hlas jeden-li ztich’,

tisíc jich zůstane.

Hejno bratrů tvých

mrtvého zastane.

Ale proč umírat všech těch před zrakem,

kteří uvěřili?

Píseň-li života mýlí,

jak zvítěziti nad drakem?

Čí úkol těšiti,

ať kterékoli srdce, ať kterékoli hoře,

ať v širém kosmu, ať v tom těsném dvoře,

neměl by umříti.

A umře-li, tož stranou a tiše,

nikdo ať neví.

Po zpěvu přijdou nové zpěvy.

Do kterékoli skrýše

se možno schovat. Místa jsou,

kde mrtvé vrabce nenajdou,

kde možno ležet, hnít a tlet,

co zatím v nový let

se noví ptáci dají,

co hejna vrabců dále štěbetají

a poskakují dvorem tím

s neomrzelým: „čím, čím, čím –“

Čas jistě vážný, krutý je.

Poslání bylo těžko zůstat věrným.

Žalozpěv nad předmětem malicherným

zove se nenie.

Hodina přešla: všechno pomíjí.

Skončil jsem nenii.