NEOBEJMOUT?

Našli jsme stezku si květnatým krajem.

V tišině vábné

kroků zvuk slábne,

v modrojas nebe svou duší se ssajem’,

písně k nám letí

s oblak i snětí,

podél nás bystřiny kříšťalný proud –:

Jak bys mě mohla jen neobejmout?

Nikdo nám nebrání, rádi se máme.

Nad rájů skvosty

dnů chléb nám prostý,

láska-li dvou si ho duši, rtům láme –

a nám zrak svítí

tím, co chcem’ žíti

bez tužeb nadzemských, marnosti pout

krvavých: Snít jen a neobejmout!

Po práci denní a ruchu a shonu

v útulku vzhledném

k sobě když sednem’,

s duší tvou v povídce, životě, tonu

a její dějem

smějem’ se, chvějem’,

klesat jak zříme jej, výš i se pnout –

ač-li se zdržím tě neobejmout.

Přátelství, společnost – klam dne to pouhý!

Koukol ať sází

úlisnou frází

mimo nás do jiných rolí a touhy –

nám v plod i stranou

osení planou;

nejsladším je nám ten domova kout:

Jak v něm své jediné neobejmout?!

Našli jsme stezku si k radosti, pláči,

oběma jednu;

v jaru i lednu

stejně se v nálady života stáčí,

byť se již smekla

v říš hvězd či pekla,

do moře vlije se dnů našich proud

téhož jen: Nebýt a – neobejmout!