Neodcházej!

Neodcházej! Tvé písni, měkce sténající,

do jitra chtěl bych naslouchat!

Své oči snivé, s jiných světů touhou mdlící,

nech ještě chvíli v duši plát.

Hleď, večer smutný – moje radost prchla v lesy,

kde tolik zpěvu v jara snech.

V mé samotě únavné ticho tolik děsí,

svou ruku chladnou v mojí nech!

Já vím, až odejdeš a krok Tvůj ztichne v pláni,

dny mé se nocí zaplaví.

A příznak Tvůj, s mým srdcem zdrásaným na dlani,

se před mým oknem zastaví!