Neodcházej, vesno má!

Zažloutlo vonné na keřích listí,

napíná ptactvo do dálky křídla,

tajemná ruka oblohu čistí,

stříbrné jíní travička zhlídla,

umlká píseň na ústech mládí,

ke krbu znova povídka svádí –

ó neodcházej, vesno má!

Nedávno plna půvabů, něhy,

na zlatých křídlech májových vánků

přiletla v naše nyjící břehy,

a již se opět ukládá k spánku?

A s ní má láska. Vykvetla růží,

opadla ranně, ňádra se úží –

ó neodcházej, vesno má!

Přiletíš opět. Však ne má láska.

Slunce tvé víc mě nezmladí v tváři:

toliko pěkná o mládí zkázka

svitne mi ve tvých červanů záři.

Sněhové květy sprchují dolů,

nadarmo volám v zoufalém bolu:

Ó neodcházej, vesno má!