NEODCHÁZEJ!

Ve strunách zlatých paprsků jsem stál,

jež úsměv Milosti v zem shůry slal;

zněl akord měkkých vln – to Věčný hrál. –

Má duše snila před oltářem Tvým,

jas padal na ni oknem gotickým,

v šlář obláčel ji kaditelnic dým!

V tom okamžiku, kdy se nehne nic,

já slyšel tichý vzlykot voskovic

a hleděl něm v Tvou zahalenou líc.

Ó Pane, neodcházej! Kam bych šel,

když smutek bílá křídla rozestřel

a nad vinami duch by plakat chtěl?

Kam skloniti svou hlavu znavenou,

hruď Tvou-li nenalezne čirou tmou,

kdy noci vlny s rachotem se dmou? – –

Tvých svatvečerů slavík zpívá-li,

Tvé rosy pryskyřice padá-li,

Tvé červánky-li planou z povzdálí –

noc v kvetoucích se keřů tulí stín,

jím řeka bolesti se řítí se skalin

a v perly změněná v Tvůj padá klín.