Neodevzdaný dopis

Hej, ty duše, vráno stará,

hej, ty ptáku – kolibříku,

když je kolem tolik jara,

nač tu třeba ještě vzlyků?

Nezřel jsem tě v světě líném –

nežli dveře smrti vrzly,

viděl jsem tě za komínem

polykat i papír zmrzlý!

Nezřel jsem tě v světě šerém –

ještě po smrti mne vábíc,

vzplálas v ohni tisícerém

z mrtvých ptáků na dně krabic.

Nežila jsi v světě hluchém –

vzlétala jsi nad trůn trůnů,

šla jsi k bohu mrazným vzduchem,

proč máš ráda žalu strunu?

Stokrát ovšem zní v ní znova,

nad čím snad už soumrak dřímá,

ale nač jsou slova, slova,

tkaná rtoma zborcenýma?

Je-li život pouhá pára,

vzkypělá jen v džinů křiku –

nésti dej se, vráno stará,

a ty spal se, kolibříku!