Neodpusť!

Zdaž odpustíš mi, dítě moje tklivé,

co jsem Ti učinil?

Zdaž odpustíš, že pro mne bídný dav Tě,

ba víc, že já svou vášní kletou

Tvou duši potřísnil?

Já pykám teď! ten osten viny

se v duši navždy vryl –

Proč za chvil blaha závratného,

Ty nyní víš, proč jsem

já smuten byl!

Proč květ Tvé duše bílý

já žárem nespálil!

Tím bílým žárem duše svojí žhoucí! –

Proč temnou jsem jen vášní

já květ ten potřísnil?!

Ó, neodpusť mi, dítě bílé, tklivé,

co jsem Ti učinil.

Vždyť odpuštění není,

kdo kalem květ i nebes samých

byl potřísnil!

Ach, kal ten s květu Tvého rosou

se slzí smyl!

Jdi k nebi zpět!

Mne nebe trestej!

bych stokrát za polibek Tvůj každý,

bych stokrát proklet byl!