NEOHROŽENÍ.

Když vstali, jitrem vzbuzeni, by táhli dobýt’ slávy,

výhrůžná slova na vratech, napsaná uhlem shlédli:

„Ohnivý kohout na střeše! A v poli vaše hlavy!...“

Jen v oči sobě pohlédli a kdo ví, jestli zbledli.

Hned každý na kůň usedl, loučil se beze stesku.

Když tak, nač bránu zavírat’! Kdo hlavu chce, ať střílí!

Jsou přece druhy požárů, jsou kamarády blesků,

a jejich střela ohnivá se nevyhýbá cíli...

Když jeli polem kvetoucím, zastřeni mračnem prachu,

slyšeli z hloubky úvozů nepřátel krevních hesla.

Však nikdo k hřívě komoně se nepřichýlil v strachu.

Buď jak buď! V před! A před nimi se ptačí hejna vznesla.

A noc když ve tmách ztracená jim tvrdá lože stlala,

slyšeli kroky nepřátel, jak hlídka smrti šla by.

I zapálili hranici, by pomstu k vraždě zvala.

Před ni se terčem postavil, kdo mnil se býti slabý!