NEOMISTA.

Se skloněnou hlavou vážně kráčí polem,

dumu v bledé tváři,

zraky v breviáři,

snad že ani neví, co se děje kolem.

Náhle vytrhla jej písně bujná slova;

zdvihl oči maně,

hned však polekaně

do nábožné knihy obrátil je znova.

Mně však zdálo se, že oči jeho rády

knihy přes ořízku

spěly k jetelisku,

zpěvačka kde hezká žala jetel mladý.

A když sukénka se dívce hochu zdvihla,

na to vzal bych jedu,

ve ztrnulém hledu

tajného že přání zář se jemu mihla.