NEPLAČ...

Stepí jedem se svou károu tajemnému ku západu,

z krajin přešlých nese vítr šumy, jež nám v duši sáhly.

Vzadu zřít je na obzoru slabý obrys ssutých hradů

otců našich a nám v duši roste smutek neobsáhlý.

Dím Ti: Neplač pro minulost. O mžik, který ničíš v pláči,

vzroste ona v stálém chvatu, kterým s naší károu kráčí.

Nač ty žaly, nač ty žaly?...

Budoucí to chvíle nechtí, abychom je proplakali...

Nemožno však. V trávu lehá vlna větru, spolu nesouc

z krajin, od nichž vzdalujem se, melodii Minula,

která v čistém vzduchu tom se lítostná jak struna třesouc

smutkem velkým, nevýslovným v naši duši splynula,

a my jdouce těžkým krokem vedle sténající káry,

v které vetchý koník vleče hrstku našich pokladů,

vzdalujem se každou chvílí mládí svého od hradů,

blíž a blíže k tajemnému zchmuřenému západu.